Jsem spolu se svým přítelem asi 3,5 roku a delší dobu to nebylo skvělé. Posledních šest měsíců jsme se hodně hádali a většina z důvodů, proč jsme se dali dohromady, se postupem času pomalu vytratila. Už nějakou dobu navštěvuji psychologa, abych se zorientovala ve své situaci, a jeho rada byla celkem jasná, že vztah pro mě není zdravý a že bych ho měla opustit. Mám to však velmi těžké, protože mám nezdravý vztah k opouštění věcí nebo vyhazování věcí. To nejspíš vedlo k tomu, že jsem toto rozhodnutí odkládala na co nejdelší dobu. Hlavně proto, že nechci zraňovat něčí city. Asi před 6 měsíci pozvala její matka jeho a mě na dvoutýdenní výlet na ostrov, abychom oslavili její kulaté narozeniny.
Jeho matka a já jsme spolu dlouho nevycházely příliš dobře, protože ona svého syna velmi chrání a často mě obviňovala z věcí, které se jí staly, i když s tím nemám nic společného. Cítím, že se potřebuji dostat z této současné situace, protože mě to všechno požírá zevnitř. Cítím se ale hodně provinile, že jsem to udělala, když byl výlet dlouho plánovaný a koná se za dva týdny. Na jednu stranu můžu jet s nimi a chovat se mile, abych je potěšila, a pak odložit rozchod na později.
Na druhou stranu, můžu ukončit vztah před výletem a nechat je, aby šli na výlet společně a sami. Ve vztahu nám to už dlouhodobě neklape. Přijde mi, že se v našem vztahu dusím, i když teď to vypadá, že je všechno zalité sluncem. Přítel se docela snaží mě udělat šťastnou, jenže já už k němu skoro nic necítím. Nevím, jak mu to mám říct, abych mu neublížila a aby ho to nezranilo. Je mi jasné, že jeho matka po rozchodu o mně nebude mluvit zase hezky a bude na mě házet špínu, ale s tím už tak nějak počítám. Necítím se dobře a čím více jsem v tomhle vztahu, tím více se cítím hrozně. Svoje pocity už utlačuji dlouho a to je chyba.